Aleš Roleček k výstavě Děti

 

Nejasné děti

Úvodní řeč Aleše Rolečka k výstavě Děti v galerii Laboratorio, 28. 11. 2012

Zdá se, že všechny pokusy o zachycení světa, který nás obklopuje, svědčí jenom o tom, jak bezmocně tápeme, a jakkoliv použité technologie se různí, výsledkem bývá jednostejná realita. Sestavená z nás, jako hybatelů a věcí, se kterými manipulujeme a které znehybňujeme, abychom je udrželi v úzkém zorném poli našeho vidění. Paradox toho všeho zároveň spočívá právě v tom, že znehybnění vyžaduje tak složité pohyby a přemisťování. A výsledek při tom žalostně pokulhává za „skutečností“. Zdálo by se tedy zcela oprávněné rezignovat na realitu a otevřeně přiznat, jak naprosto se s ní míjíme. Jak je nemožné zobrazit svět artefakty vypůjčenými z jeho skutečnosti. Snad nejlépe uchýlit se k onomu středověce platónskému řešení, že vnějškově nejméně podobné nakonec nejlépe podobu vystihuje, protože sahá kamsi za věc a svět samé. Tam, kde nejsou jen obrazy, ale skutečnost, která obraz vytváří. Jde-li nám tedy o obraz jako podobu, nabízejí se tato dvě řešení: Využít všechnu technologii, kterou máme. (a máme jí každým dnem i každou hodinou víc a víc),a s hlubokou, oddanou vírou věřit, že vládneme magii, která umožní se světa zmocnit a vlastnit ho ve věcech, které jsme zkopírovali tak dokonale, že se jím přikládá větší cena než originálu. Anebo: přijmout svět za světem. Vědomě sahat mimo. Nevěřit ničemu, co nám realita nabízí. Mluvím ovšem zatím jenom o „obrazech“. Ale ve světě slov je tomu podobně. Popsat skutečnost je jeví se stejně obtížné jako vytvořit její zobrazení. Obrazy byly vždy jen hmota na hmotě. Obraz je z podkladu, na kterém lpí význam z hmoty a prázdna. To je sice hloupě intelektuální definice. Hra se slovy, ale přece jenom umožňující nahlédnout za onu matoucí podobnost, kterou nabízí přijetí obrazu jako celku. V genezi obrazu, jak nám ji nabízí nejprve mýtus a později věda, stojí na počátku obkreslený stín, zachycující podobu v siluetě. Magii duše připoutané k místu. A později sebeprezentaci moci a úspěchu k vystavení na odiv. Magii jen v trochu jiném řádu. Fotografie je totéž, jen v trochu jiném řádu. Hmota na hmotě. Stín a prázdno - světlo mezi tím. A onen trochu jiný řád je snadnost s jakou lze vše zopakovat. A nebo: nesnadně přijmout stín a prázdno a světlo. Přijmout princip a udělat ho zároveň formou. Myslím tím nerozmnožitelnost principu, zatím co formu lze opakovat. Míjíme malé kovové destičky pokryté našedlou emulzí. Spíše řekl bych věci vytažené z moře. Jakoby poleptané a popálené hořkostí vod. Rozpuštěné a znovu vysrážené. Nepodobné. Vše, co bylo napsáno zdá se, že neplatí. Ani pokus o realitu. Ani vědomé míjení se. Co vlastně použít jako měřítko pro posuzování. Už jsem použil obrazy pro popis zobrazení. Poleptání, pálení, hořkost… To vše zachyceno technologii, která popře vše získané roky usilovného hledání. Princip a forma v jednom. Pokud přijmeme tento způsob zachycení a zobrazení světa, jak ji umožňuje právě daguerrotypie, nutně také přijímáme to, jak věci proměňuje. Nezříká se reality, ale pevně ji fixuje, aby ji vůbec mohla uchopit. A je si při tom vědoma, jak sahá mimo, když se obrací zpátky, do překonané minulosti. Portréty dětí jsou v tomto kontextu ještě zvláštnější. Spalovna povýšená stříbrem na katedrálu a uříznutá hlava zvířete v závoji rozostření v mystiku až zas tolik nepřekvapují. Dětská tvář po způsobu vybledlého portrétu toho, co má působit primárně živě a vesele, vzbuzuje nejistotu v tom, kdo očekává běžné sdělení. Kam sáhnout pro porozumění. Přinášeli je na nosítkách… ta podívaná vyvolávala velké pohnutí, lidé plakali, tonuli v slzách, padal na ně smutek. A když děťátka pláčí, když se jim po tvářičkách koulí slzy, když jim na řasách visí slzičky, říkává se: „Bude pršet.“ Jejich slzy znamenají déšť. Tak je popisován obřad obětování dětí ve starém Mexiku. Poezie s něžnou hrůzností samozřejmosti. Jakoby se dalo zaslechnout mezi těmito zobrazeními, tvářemi dětí, šumění deště a tváře jakoby vystupovaly a zase mizely ve vlhké mlze. A některé obrazy aby zůstaly věrné samy sobě, musí zůstat nejasné.

 

Indistinct Children

Introductory speech by Aleš Roleček, at the Děti [Children] exhibition at the Laboratorio Gallery, 28.11.2012

It seems that all attempts to capture the world that surrounds us only testify to how we are fumbling in the dark, and however varied the technologies used, the result is always a unilateral reality. It is one composed of us as the movers, and things we manipulate and immobilize to keep them in the our narrow field of vision. At the same time, the paradox of all this lies in the very fact that immobility requires such complex movements and relocations. And the result pitifully trails behind "reality". So it would seem perfectly legitimate to resign to reality and to openly admit how we are utterly missing it, and how impossible it is to reveal a world of artifacts borrowed from its reality. Perhaps it would be best to resort to that Mediaeval Platonic solution, that what is outwardly least similar actually captures the likeness best in the end, because it reaches somewhere beyond the object and the world itself. There, where not only are there images, but also the reality that creates the image. So if we look at the picture as a form, there are two possible solutions: to use all the technology we have (and we have more and more of it with every passing day and hour), and with profound, unswaying faith, to believe we can control the magic that will allow us to seize and possess it with the world, in objects that we have copied so perfectly that we can attach a greater value to them than than to the original; or: to accept the world behind the world, knowingly reaching beyond, and disbelieving anything that reality offers us. But in the world of words, about "paintings". But in the world of words, this is similar. Describing reality seems just as difficult as creating its likeness. Paintings have always only been matter on matter. The image is from the substrate on which the meaning of matter and the void adhere. This is a silly intellectual definition; a play on words, yet it is one which allows for insight into the confusing similarity offered by the acceptance of the picture as a whole. In the genesis of the picture, as first suggested by myth and later by science, in the beginning there is a sketched shadow, depicting a silhouette; the magic of the soul strapped to a place. And later, self-representation of power and success for showy exposure; just a slightly different form of magic. Photography is really just a slightly different form. Mass on matter, shadow and void — the light in between. The ease with which you can repeat everything is in itself also a slightly different phenomenon; or we can talk about the difficulty of accepting shadow and void; to accept the principle and create form from it at the same time. I mean by this the impossibility of reproduction of the principle, while the form can be repeated. We pass by small metal plates covered with greyish emulsion. I’d say they are more like things retrieved from the sea; as though they’ve been marked and burned with the bitterness of water; dissolved and re-precipitated; unfamiliar. Everything that has been written seems to be wrong; not even an attempt at reality; not consciously passed; what should I use as a measure for assessment? I have already used images to describe display, marking, burning, bitterness ... Everything is captured by technology that contradicts all the years of striving gained. Here is principle and form at once. If we accept this way of capturing and displaying the world, just as daguerrotypy makes possible, we also need to accept how things change. It does not renunciate reality, but fixes it firmly in order to be able to grasp it. At the same time it holds an awareness of how it reaches beyond when it turns its attention to the obsolete past. Portraits of children are even more peculiar in this context. The incinerator, enhanced with silver on the cathedral, and the severed head of an animal in the veil of a blur of mysticism are not so surprising. The child’s face, as a faded portrait of what should be a primarily vivid and cheerful rendition, raises uncertainty about who is expecting a common statement. Where do we find understanding? They brought them on stretchers ... the spectacle gave rise to great emotion. People wept, drowning in tears, consumed by grief. And when babies weep, and tears roll down their cheeks and hang on their lashes, they say: ‘It will rain.’ Their tears mean rain. This is how the ceremony of the sacrifice of children in Old Mexico is described: poetry with a gently horrific finality. As though one could hear between these images, the faces of children and the murmur of the rain, and the faces seemingly standing out then disappearing again in the damp fog. And some images inevitably remain indistinct, in order to remain faithful to themselves.